Všimne si až ve chvíli, kdy je nehet skoro okousaný. A když vidí, že se díváte, schová ruce a tváří se, že nic. Stydí se. Chtělo by přestat. A neumí to.

Není to zlá vůle ani slabá povaha. Když je toho v hlavě i v těle moc, nervová soustava hledá něco, co ji zklidní. Prsty a ústa jsou nejcitlivější na dotek z celého těla a jsou vždycky po ruce. Proto ruka sama putuje k puse.

Hořký lak? Nejde dolů, je odporný a dítě si kvůli němu nedá ani svačinu. Ostříháte nehty až k masu? Začne si strhávat kůžičky. Zakážete to? Okusuje límeček, rukáv, propisku nebo tvář zevnitř.

Takhle vypadá hledání. Každý zákaz dítěti jedno místo vezme, ale nedá mu to, co hledá. Potřeba se proto přesune dál.

Všímejte si, kdy ruka putuje k puse. U pohádky. V hodině. Večer, když už skoro spí. Často to začalo se školkou, novou školou nebo sourozencem.

Co mají tyhle chvíle společné? Dítě musí klidně sedět, ale uvnitř v něm všechno vře. Nemůže se proběhnout ani vyřádit, a tak tělo hledá klid na jediném místě, které má pořád po ruce: na prstech. To je dobrá zpráva. Když totiž víte, kdy se to děje, víte i to, kdy mu můžete dát něco na výměnu.

Terapeutky senzorické integrace pracují s metodou, které se říká terapie hlubokého tlaku. Klidný, rovnoměrný tlak na ramena mozek vyhodnotí jako pevné obejmutí. Dostane signál: je bezpečno, můžeš zpomalit.

Je to stejný klid, jaký dítě hledá v nehtech. Jen ho dostane z místa, které nebolí a nenechává stopy.

Těžkáč od Ulgago má váhu jen v tlapkách: skleněné kuličky zašité v dlouhých tlapkách. Položíte ho dítěti na ramena, tlapky je obejmou a zůstanou tam. Nic není potřeba držet.

Pro dítě to není „něco na nehty“ ani další zákaz. Je to plyšák, pro kterého si samo dojde: k pohádce, před spaním nebo k úkolům. Tedy přesně tehdy, kdy ruce nejčastěji putují k puse.